Pavel Mertlík: „Do 10 let se může povést nastartovat ekonomiku a vidět první výsledky“

Přední český ekonom, dlouholetý vysokoškolský pedagog a také rektor Škoda Auto Vysoké školy Pavel Mertlík v letech 1998–2001 zastával funkci místopředsedy vlády České republiky, od roku 1999 i ministra financí. Po odchodu z vlády působil jedenáct let jako hlavní ekonom Raiffeisenbank. V oblasti vědecké a pedagogické se specializuje na obory mikroekonomie, makroekonomie, institucionální ekonomie, hospodářské politiky či dějiny ekonomických teorií. Na naší podzimní konferenci Inteligentní specializace regionu 2023 hovořil na téma Vliv výzkumu, vývoje a specializace na ekonomiku ČR. Zde také vzniknul náš rozhovor.
Podnikání

Pane Mertlíku, jak konferenci hodnotíte, co vás nejvíce zaujalo?

Osobně mě nejvíce zaujala přednáška pana doktora Uhlíře o Jihomoravském inovačním centru a jejich inovačním systému, který je i z mých zkušeností zdaleka nejpokročilejší a nejvyspělejší v České republice. On v té prezentaci velmi pěkně ukázal proces postupného budování a nabalování nových aktivit, a to je myslím velmi inspirující pro každého. Kdo v tom bezprostředně nedělá, pro toho to jsou často nové věci, takže myslím, že jak Plzeňský kraj, tak další regiony České republiky se tam mají co učit. Stejně jako se samozřejmě testují různé zahraniční vzory, z kterých se přirozeně učí i ti Brňáci.

V Česku je 14 krajů, teoreticky tedy 14 inovačních ekosystémů, zároveň je ale Česká republika velká jako Bavorsko a v průběhu konference několikrát zaznělo, že je nutné spolupracovat a inspirovat se, ne se vymezovat, což se trochu děje.

To je pravda, ale zároveň ne zcela. Hodně záleží na typu firem, kterých se to týká, na odvětví, způsobu jejich práce. Řada firem, které uvažují o tom, kam investovat, tak třeba vůbec neuvažují o Česku, ale o celé oblasti střední a středovýchodní Evropy, která je součástí Evropské unie, a porovnávají. Jim je svým způsobem vlastně jedno, jestli mají pobočku v Polsku, Česku nebo někde jinde, dívají se na věci typu dopravní dostupnost, legislativní podmínky a podobně. Samozřejmě i  - v případě, že je to odpovídající typ byznysu – na ten ekosystém, a to, z jakých zdrojů můžou čerpat, ale jestli je to trošku víc na západ nebo na východ, to není úplně podstatné. No a pak máte firmy, které jsou hodně závislé právě na těch místních specifikách, třeba jaké místní zdroje nebo místní trhy jsou k dispozici a tam už třeba i mikroregionální úroveň toho kraje nebo i menšího celku může dávat smysl. Pro někoho je tím etalonem Česká republika, pro někoho skutečně nějaká konkrétní lokace v České republice a pro někoho podstatně větší makroregion. Já bych to prostě nehrotil. Na druhé straně si myslím, že určitě je normální, že mezi regiony existuje soutěž a že každý ten region vypichuje svoje přednosti.

 

Image
Pavel Mertlík

Zaujalo mě, kolikrát během dne z úst různých prezentujících jako příklad následování padlo Polsko, od kterého bychom se mohli hodně inspirovat. Česko ekonomicky stagnuje, je tzv. „na křižovatce“. Není čas si říct stejně jako v Brně před lety, že konečně musíme něco udělat, abychom ten negativní vývoj zvrátili a abychom opravdu do deseti let byli křižovatkou Evropy?

Na to může být spousta různých pohledů od jaksi velmi optimistického, který vychází z toho, že každá krize je šancí do budoucna a můžeme něco vybudovat, až po takový velmi skeptický, který já jako příklad vždycky užívám, že jsme národ, který za 30 nedokázal vybudovat vlakové spojení mezi centrem Prahy a letištěm, což je naprosto absurdní. A ono to hned tak taky nebude z řady byrokratických i jiných důvodů. Naše země skutečně potřebuje výrazné rozvojové impulsy, které teď chybí. Začíná být, jak jste to řekla, silně slyšet hlas ze soukromé sféry, z průmyslu, že už s tou situací musíme na národní úrovni začít něco dělat. Vůbec si nejsem jistý, že na to naše politická reprezentace je dostatečně připravená, a je schopná prosazovat věci, které často znají, ale dobře vědí, že jsou s tím spojené velké náklady včetně nákladů politických. Ta transformace nebývá tak říkajíc bezbolestná. A co se týče Polska, ale i dalších zemí, tak ten vývoj často probíhá v různých vlnách. My jsme se v 90. letech a ještě řekněme do poloviny další dekády vyvíjeli lépe a rychleji než Polsko, které možná ani neudělalo tolik velkých změn jako my. My jsme ale později, od konce první dekády tohoto století nedělali další změny, které začaly být potřeba, začali jsme zaostávat. Za těch posledních 15 let z těch 30 porevolučních jde Polsko rychleji, dohání nás a v řadě parametrů už je dneska před námi a vyplácí se mu to. My jsme si někdy v závěru 90. let vybudovali určitý růstový model, který dobře odpovídal podmínkám v tehdejší době a nějakých 10 let nám velmi dobře fungoval. Dneska už funguje jenom ze setrvačnosti a vlastně už často ani to ne, protože prostě to, na čem byl založen, ta zásobárna relativně kvalifikované a zároveň poměrně levné pracovní síly, tak je prostě vyprodaná. A jaksi není kde brát. A skutečně umožňovat investice, kdy někdo přijde s tím, že investuje prostředky do výroby, která nebude mít žádnou další návaznost na místní průmysl, vysokoškolský sektor, případně na další sektory a zároveň na to potřebuje dovézt zahraniční pracovní sílu, tak to opravdu nedává velký smysl, takže tohle je situace, kdy my se v tomhle společně musíme změnit. Musíme se zaměřit na růst produktivity práce a na přesun ekonomiky k tvorbě vyšší přidané hodnoty, což se takhle hezky řekne, ale už hůře se to dělá. Předpokládá to spoustu systémových změn, které jsou před námi. V tomto směru jsme zaspali několik let.

Já za sebe rozděluju ten náš vývoj na dvě etapy, které si myslím, že jsou klíčové, a to je do vstupu a od vstupu do Evropské unie. Do vstupu do Evropské unie jsme dělali s různou intenzitou, v těch posledních 4-5 letech před vstupem s velkou intenzitou, celou řadu reforem, které české ekonomice pomohly. A bylo to proto, že tu byly jasně dané požadavky, kritéria pro to, abychom do té unie mohli vstoupit. Byly to rozumné požadavky na liberalizaci trhu, na zpružnění fungování soudního systému a tak dále. V okamžiku, kdy chcete vstoupit do nějakého klubu a víte, že jsou nějaké podmínky, které musíte splnit, tak se o to dokážete jaksi nějak postarat, pokud tam ta vůle je. No ale v okamžiku, kdy už jsme v tom klubu byli a věděli jsme, že nás nevyhodí, jen tak to prostě nejde, tak ten drajv postupně vymizel. A od té doby se tomu seberozvoji, abych tak řekl, věnujeme daleko menší měrou. Ten vnější imperativ, ten bič nad námi zmizel, nebo nezmizel úplně, ale výrazně se zmenšil, protože ty nástroje Evropské unie k tomu, jak k něčemu donutit členskou zemi, jsou velmi omezené a v jistém smyslu je to samozřejmě dobře, ale my jak ten bič nad sebou nemáme, tak zejména za některých vlád - já bych speciálně zmínil tedy tu vládu předešlou - tak jsme v tomhle směru neudělali ale vůbec nic. Country of the future, ve které za 30 let nedovedeme postavit 12 km solidní vlakové trati, jež je klíčová pro spojení se světem. To je opravdu něco tak absurdního! Když se podíváte do Polska, tak tam ta dálniční síť je téměř dobudovaná. Dálnice jsou prvotřídní, propojení se světem se výrazně zlepšilo a je to výsledek těch posledních 15 let. A samozřejmě k tomu byly využity evropské peníze. Ale ty bychom dostali taky.

Ale projedli jsme je, je to tak?

To si netroufám úplně říct. Na druhé straně nechci, aby byl o České republice i o komkoliv jiném malován černobílý obraz. Když se podíváte na řadu firem, tak jsou opravdu inovativní. Rychle probíhá robotizace v řadě odvětví, mnohá odvětví jsou vysoce technologicky náročná. Tohle všechno tady máme. Máme velmi zajímavé startupy v oblasti IT včetně těch velkých exitů, kdy velká firma za to zaplatí miliardy. Takové příklady tu jsou, ale prostě není to ten mainstream ekonomiky.

Ty inovace se dějí v komerční sféře a firmy jsou úspěšné navzdory třeba té chybějící legislativě nebo infrastruktuře, je to tak?

Přesně tak. Ten veřejný sektor, ta vláda, pokud jim nehází klacky pod nohy, tak často přinejmenším nepomáhá. Výjimky se samozřejmě najdou, nechci zcela generalizovat, a z pohledu technické vyspělosti jsme i dál než řada dalších středoevropských zemí. I z hlediska výrobní produktivity v závodech, ta je docela dobrá, ale zase se týká jenom některých firem, typicky těch, které jsou součástí nějakých nadnárodních sítí, anebo jsou skutečně inovativní uvnitř České republiky.

Na konferenci, pravděpodobně z úst pana Wichterleho, padlo, že oproti západním zemím jsou ve veřejné sféře naši lidé zaplacení třeba z poloviny a ještě ani nemají k dispozici potřebné technologie, takže tam prostě sedí určitý typ lidí. Myslíte si, že kdybychom líp zaplatili zaměstnance ve veřejné sféře, tak by tam přišli kvalitnější lidi?

Já si myslím, že určitě ano, protože z hlediska obsahu té práce je řada úřednických míst, když se tedy omezím na ten státní sektor v tom nejužším smyslu, centrální vládu a další úřady, tak je obsahově velmi zajímavá. Pokud máte připravovat třeba koncepce rozvoje školství, tak to přece není nezajímavé téma. Samozřejmě tam potřebujete mít kvalitní lidi a s těmi platy, které v té veřejné sféře jsou, tak jich zase tolik nezískáte, protože prostě není z velké části platově konkurenceschopná oproti soukromému sektoru. Občas slyšíme, bohužel třeba i ze strany současného předsedy Svazu průmyslu a dopravy, který si nedávno v rádiu stěžoval, že ve veřejném sektoru mzda roste rychleji a že tam jsou vyšší mzdy než v sektoru soukromém. Ano, to je takhle v průměru, ale když se podíváme na kvalifikační strukturu, tak procento těch dělnických míst se základní školou nebo střední odborným vzděláním bez maturity je ve veřejném sektoru velmi nízké, zatímco logicky v soukromém je vysoké, a když se podíváte na srovnatelné vysokoškolské pozice ve veřejném a soukromém sektoru s obdobnou kvalifikací, tak typicky jsou v soukromém sektoru platy výrazně vyšší. Neplatí to samozřejmě úplně stoprocentně, ale výrazně to tak je, takže když se člověk podívá na kvalifikační strukturu veřejného sektoru, kde velkou část tvoří samozřejmě i učitelé, lékaři a podobně, tak ta finanční situace tam prostě není atraktivní, není z tohohle pohledu do značné míry konkurenceschopná.

Image
wichterle

Zeptám se, když byste byl zahraniční investor a měl si vybrat, jestli půjdete do České republiky, Polska nebo Maďarska. Co v Česku můžeme nabídnout, proč by investoři měli přijít právě k nám?

Výchozí bod je, co ten zahraniční investor hledá. Jestli hledá třeba velmi dobrý výzkum v určité oblasti, nebo jestli hledá onu levnou pracovní sílu, které je dostatek a podobně. Co určitě máme, je Praha. Praha je dnes evropská metropole, kde sídlí pobočky prakticky všech nebo velkého množství významných evropských společností. Je tam soustředěný výzkum v ústavech Akademie věd a na vysokých školách. Prostě řada zajímavých věcí pro spoustu firem. V nějaké míře to platí bezesporu rovněž o Brnu, možná ještě více, co se týče soustředění know-how kolem vysokých škol, na straně druhé to není ta centrální lokace, která je tak často zajímavá pro zahraniční firmy. Z Prahy lze velmi dobře obsluhovat celou střední Evropu, to bezesporu ano. Je blízko do Německa i do Rakouska. Skutečnost, že jsme z dnešního pohledu geograficky šťastně umístěni, nám v tomhle směru velmi pomáhá. Jsme součástí Evropské unie, z toho plynou různé výhody a benefity třeba v oblasti daňové a celní a tak dále. Než postavit firmu v nějaké nečlenské zemi Evropské unie typu třeba Srbska, byť tam je levnější pracovní síla. Na straně druhé, pokud hledáme třeba lokaci, kde je velmi dobrá dopravní dostupnost pozemní automobilovou dopravou, tak při dnešním stavu našich dálnic tohle prostě na většině míst nabídnout nedokážeme. Samozřejmě záleží na konkrétním místě, z Plzně se docela dobře dojede do západní Evropy. Z Prahy už je to dneska podstatně horší. Takže když to shrnu, jde o to, co ten investor hledá a jaký typ zdrojů tady najde. V řadě ohledů jsme velmi dobrou investiční příležitostí, ale máme kolem sebe konkurenty, kteří mají výhody, jež my nemáme. Viz třeba rychlost rozhodovacích procesů v Polsku, schopnost realizovat velké projekty a tak dále. V tomhle jsou dneska ti Poláci mnohem, mnohem dál. Na Slovensku jsou přece jenom výrazně nižší ceny, najde se tam stále relativně levná pracovní síla, která u nás není, i když taky mizí. Pro západ Slovenska to neplatí, ale pro ten východ ano a tohle všechno firmy srovnávají. Srovnávají samozřejmě i daňové a právní prostředí.

Srovnávají asi i politické konstelace, že?

Taky. Zejména dnes, kdy si mnohem více uvědomují geopolitická rizika než v těch klidných předchozích dekádách, kdy nás žádná válka za humny neohrožovala, takže bezesporu ano.

Na konferenci Česko na křižovatce předseda vlády Petr Fiala hovořil o vizi, že Česko bude křižovatkou Evropy a zmínil, že to bude za 10 let. Není to neuvěřitelně optimistické, možná zcela nereálné? Z čeho podle vás vychází?

Já bych zase začal s tím skepticismem. Když se podíváte na celé dějiny českých zemí, tak jsme byli od roku, nepletu-li se, 1004 součástí Svaté říše římské posléze s dovětkem národa německého, čili byli jsme v útvaru, který patřil k centru latinské západoevropské civilizace, ale byli jsme na jeho východní periferie a vždycky jsme byli zaostalejší než ty země na západ od nás, v Německu a podobně. Ten gap tam existoval předchozích 1000 let a trochu mě vždycky překvapí taková ta suverenita těch, kteří říkají, že to příštích 10 nebo 20 let doženeme, když se to předtím těch několik stovek let nedařilo.

 

Ty okolní země by ale musely přestat růst a cokoliv dělat…

Asi tak. Samozřejmě je možné nastartovat rychlý růst. Je možné, že řada zemí projde nějakou systémovou krizí, třeba strukturální a my se tomu dokážeme v nějaké míře vyhnout. Například jmenované Polsko, když v celé Evropě a většině světa pokleslo HDP, byla to ta recese v letech 2008-2009, jenom zpomalilo. Takové možnosti existují, ale jsou, řekl bych, spíše v teoretické rovině.

 

Image
konference ISR 2023

A my jsme dost závislí…

Jsme malá otevřená země, závislá na dění kolem nás. Dominantně na Německu, protože to je ta nejbližší velká ekonomická síla. A já velmi věřím na to, čemu se v ekonomii říká teorie gravitace. Prostě se nám mnohem lépe vyváží do Německa než do Číny nebo Jižní Ameriky a podobně. Bližší trh známe lépe a je to i tou mentalitou, ale taky blízkostí toho prostředí, které si dovedeme lépe osahat. Mají to tak všechny země. Angličanům se taky líp obchoduje s Francií než s Latinskou Amerikou, i když samozřejmě z pohledu té bývalé říše, co nad ní slunce nezapadalo, tak tam jsou samozřejmě vazby mnohem silnější i vzdálené regiony, ale stejně jsou to spíš dneska okrajové případy. Velká Británie je z tohoto pohledu docela extrémní případ v tomhle směru. A abych se vrátil k otázce, tak těch 10 let já beru s velkou nadsázkou, ale co je určitě možné za 10 let udělat, je prostě nastartovat nový model hospodářského růstu, který by byl založen na vyšší přidané hodnotě. Všechno připravit, rozjet to a už by to neslo i první výsledky. Že bychom se stali křižovatkou Evropy v tom doslovném slova smyslu, tak to můžeme mluvit možná o Paříži nebo Londýně, možná Frankfurtu,  ale v jistém smyslu tou křižovatkou Evropy opravdu jsme. Praha je významné evropské velkoměsto. Jak jsem říkal, spousta podniků tu má své pobočky, fungují tu, čerpají zdroje. Když se podíváte, bydlím v Praze 4, co tam je IT firem, Microsoft a spousta dalších globálních firem. Vyrostlo to tam jako houby po dešti. Ono to není na nule, ale takových křižovatek Evropy, jako je Praha, jsou v Evropě možná dva tucty.

 

Je Praha atraktivní zejména pro svou dobrou polohu a prostě proto, že je krásná, což jsou věci, o které jsme se v zásadě nijak nezasloužili?

Obojí bezesporu platí. Na straně druhé prostě najdete v Praze spoustu věcí, které jsou pro expaty zajímavé, a to nejen tou lokací, ale i tím, že služby prostě fungují. Potřebujete dítě dostat do dobrého anglicky mluvícího gymnázia? Najdete ho tam. Bez úsilí a vývoje vlastních zdrojů, které má země k dispozici, bez nich by to takhle nešlo, ale samozřejmě ta samotná atraktivita města je třeba pro turistický ruch klíčová a ten zase nabaluje další investice, bezesporu. Říkávám někdy, teď se to v době válek tolik nehodí, ale i v době předtím jsem říkal, že kdyby Praha vypadala jako Minsk, tak tady tolik těch zahraničních investorů mít nebudeme. A tím nemyslím politický systém.

V závěru panelové diskuze se řešila otázka gigafactory, která občany i politiky v regionu hodně drásá. V diskuzi padlo hodně dobrých důvodů, proč ji nestavět. Jaký je váš názor? (dnes již víme, že se zatím stavět nebude, pozn. redakce)

Myslím, že ta úvaha, která tam zazněla, a to z několika úst, akcentovala spíš problémy konkrétního projektu, takže byla hodně jednostranná. My máme opravdu velký, vyspělý automobilový průmysl, který je v řadě ohledů na světové špičce. Celé to odvětví je ale v obrovské transformaci směrem k elektromobilitě, k autonomnímu řízení a podobně a bez investic do komponentů, k nimž patří mimo jiné i ty baterie, dost možná nebudeme schopní ten automobilový průmysl v tom rozměru a rozsahu udržet. Čili z pohledu zájmů České republiky jako takové myslím, že by tady takováto velká moderní fabrika vzniknout měla. Výrobna elektrobaterií a jejich komponent a na to navázaných řídicích systémů, které s nimi spolupracují, a tam patří bezesporu i ten vývoj. On tam bude patřit i z hlediska toho, co je ta vlastní baterie, to znamená ty elektrolyty a podobně. To se strašně rychle vyvíjí. Máme u nás výzkum, který se tím zabývá. Bezesporu ho každý investor v téhle oblasti logicky bude využívat. Je to jednostranný pohled, že to je jenom ta výrobní základna, to prostě není pravda. Jestli je zrovna bývalé letiště u Plzně ideální lokací nebo není, to si netroufám posuzovat. Já na to nejsem expert, ale myslím si, že České republice vzhledem k tomu významu automobilového průmyslu, který u nás je a který je perspektivní i do budoucna, takový typ investice velmi pomohl.

Teď mě tak napadá, že když čtete články o gigafactory nebo jakémkoliv jiném projektu tohoto typu, tak tam spíš padají ty praktické věci, jak by se to postavilo, kde by se sehnali lidi, ale nezaznívá tam názor odborníka, respektive to, co jste zmínil vy, že by to také mohla být příležitost?

Najdete ho tam, ale zaniká, protože se mnohem více píše o těch problémech kolem, které často mají konotaci toho, jak se říká „not in my neighborhood“. Ano, dálnici potřebujeme, ale ne, aby vedla tady kolem našeho domu, ať vede kolem toho sousedova. Je to přirozené, nikdo není rád, když se mu změní okolí takovýmto způsobem, který se pro něj osobně může jevit řekněme jako obtěžující, na straně druhé tím není vyjádřen význam, který ta investice může mít a spoustě dalších věcí pomůže. Média obecně ráda akcentují spíš negativní věci než ty pozitivní, takže ty nespokojené hlasy jsou hodně slyšet. A názory odborníků, které většinou bývají spíše podpůrné, obecně, tedy ne vždy, co se týče této lokace, tak si netroufám soudit, ale skutečnost, kterou jsem říkal, že pro rozvoj českého automobilového průmyslu, ale i navazujících, elektrotechnického a tak dále, je tohle důležité, tak ta trochu zaniká v té kakofonii těch hlasů.

Když jsem poslouchala již zmíněný projev Petra Fialy, říkala jsem si, že na té strategii, na těch podkladech pro tu danou konferenci, musela pracovat spousta odborníků a chytrých hlav. Martin Wichterle dal před pár lety dohromady skupinu tří desítek podnikatelů a manažerů s iniciativou Druhá transformace, za vládou chodí soukromý sektor. Jsme tedy v situaci, kdy se musí začít něco dělat, kdy se bije na poplach?

To „bití na poplach“ už existuje delší dobu, ale teď je silnější a je to prostě proto, že ta stagnace už začíná být problém očividný. Všichni cítí, že už opravdu začíná jít do tuhého. Takže zaplaťpánbůh za to, že to bití na poplach tady je a snad bude mít nějaké výsledky. Co se týče toho vystoupení předsedy vlády Petra Fialy, tak profesor Fiala je samozřejmě vzdělaný člověk, který tyhle věci zná a bezesporu na to má vlastní odborný pohled a k dispozici pro zpracování takového materiálu má nejenom státní úředníky, ale samozřejmě i odborné poradce z různých sektorů, takže bezesporu je to připraveno kompetentně, co se týče třeba oblastí přednostního rozvoje a podobně. Tam jsem si téměř říct, že to je prostě tak, jak to řekl. S těmi 10 lety bych to viděl spíš jako jakou marketingovou záležitost. Jak jsem říkal, do 10 let se může povést nastartovat ekonomiku a už to bude přinášet první výsledky, ale jinak je to běh na ještě delší trať.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Smart akcelerátor Plzeňského kraje III, reg. č.: CZ.02.01.02/00/22_009/0008121