Pavle, nezasteskne se ti někdy po tom ruchu z byznysu v AIMTECu, který jsi před lety roky zažíval?
No, i po těch 7 letech se při zvedání telefonu občas přistihnu, že mám tendenci představit se jako člen AIMTECu. Jsou tam skvělí lidé, se kterými se stále potkáváme a řešíme společné projekty. Jinak by to možná měla být opět otázka na rodinu. Nezisková organizace je opravdu jiná v tom, že nemá finanční zisk jako prioritu. V AIMTECu byly finanční možnosti stabilnější a jistější. Neziskový sektor v oblasti vzdělání funguje na odlišných principech, což přináší velké výzvy, zejména co se týká plánování a fungování organizace.
IT byznys, který AIMTEC provozuje, je rovněž plný výzev a výkyvů. Není to nikdy jednoduché a vyžaduje od člověka neustálé úsilí a poskytování kvalitních služeb zákazníkům. Obě oblasti, i přes své rozdíly, vyžadují podobný přístup k řešení strategických výzev. Například situace, kdy se dodávají strategická řešení pro celé korporace, by byla podobná situaci, když se v oblasti vzdělání mění celý vzdělávací systém v nějakém městě.
V oblasti vzdělávání musíme ovlivnit mnoho stran, včetně magistrátu, krajských úřadů, místních firem a akčních skupin. Je potřeba vytvářet společné financování a podporu, nejen finanční, ale i odbornou, aby celý ekosystém fungoval jako celek. V Plzni to funguje velmi dobře, zejména díky podpoře Správy informačních technologií a jejich projektu SIT Port. Celý inovační ekosystém město nazývá jako PINE.
Ačkoli se mi někdy stýská po atmosféře a partě v AIMTECu, je to, co děláme v nvias, plné inspirace a nových výzev, tak není prostor pro nostalgii. Zejména díky kontaktu s mladými lidmi a jejich energii a chybějícím zkušenostem, které přináší jedinečné výzvy, ale také poskytují mnoho inspirace a zajímavých nápadů.
Vybavuje se ti nějaký příběh, kdy jsi si v nviasu řekl, že právě pro tyhle momenty mělo smysl tuhle organizaci založit?
To je každý den něco, což je skvělé. V tomhle ohledu je to i ta moje povaha, že se dokážu radovat z drobností, které do sebe krásně zapadají. Vypíchnout nějakou konkrétní věc, to je asi těžké říct. Obrovsky nadšený jsem byl, když děti z kroužku, kterým bylo od 8 do 12, bylo to asi pět dětí, prezentovaly na Future Port Prague v angličtině své projekty v Minecraftu před publikem o 200 lidech. Tak to byl pro mě takový velký okamžik, který nevím, jestli byl překonaný. Já ale opravdu dokážu žít z těch střípků. Příkladem mohou být děti z letních Minecraft kempů, které se k nám vrací s tím, že v tom ony samy opravdu vidí smysl. Když je vidíte, jak rostou a že jsou s námi například už třetí rok, jak prezentují, jak fungují v týmu, tak to je opravdu velká satisfakce. Tam je vidět obrovský posun. A třeba i jen to, že někoho inspirujeme a on nám potom řekne, že jsme mu ukázali cestu, jak představit umělou inteligenci dětem a on to vzal do výuky, nebál se toho a zažil s tím nějaký úspěch, tak to jsou taky velké radosti. Nebo když studenti vytvoří virtuální svět nebo natočí 360° videa do virtuální reality z galerie, což byl pražský projekt Social Impact of ClimAte Rules, a potom s virtuálními sety jdou do domu seniorů a ukazují to seniorům a tam z toho jsou babči a dědové úplně u vytržení. A jedna paní tam prohlásila: „Holky, to je lepší než vyšívání!“.
Závěr roku 2023 byl opravdu výjimečný - vyvrcholení projektu Future Workforce Show, kde žáci ZŠ a SŠ stáli poprvé na pódiu v TechTower a prezentovali svoje projekty nebo závěrečná show nvias Space for Talents v Praze na CIIRC ČVUT. To jsou momenty, které mě opravdu naplňují.
Nad otázkou jsem přemýšlel i obráceně, když se teď pouštíme do nějakých strategičtějších projektů, kde bychom chtěli ovlivňovat regiony. Říká se, že neziskovky zaplňují nějaký segment, kde nefunguje stát nebo systém jako takový. Ve finále je pravda, že děláme věci, které možná kdyby fungovaly, tak by nebyl důvod, proč nvias zakládat. Kdyby školy byly plné inspirativního hravého obsahu, který umožňuje všestranný rozvoj dětí, technologický i osobnostní, tak by asi nebyl důvod, nvias zakládat. A bavili bychom se něčím jiným.
A není to tak, že škola ze své podstaty vždycky bude trochu otravná?
Řekl bych, že lidi, kteří se vydají cestou „škola hrou“ a baví je tvořit, vzdělávat se a posouvat se, tak musí mít velkou odvahu, protože je to změna oproti tomu, co je zažité. Když budu dělat školu tak, jak se to dělalo padesát let, ani vlastně nevím přesně jak dlouho, tak mi v uvozovkách nikdo nemůže nic říct, neděláme přece nic špatného, jenom jedeme to ověřené. Všichni jsme tímto systémem prošli a ve finále se dokážeme živit a žít spokojené životy.
Na druhou stranu vidíme opravdu spoustu příkladů dobré praxe, kdy když se k tomu přistoupí hravě, kreativně a otevřeně, tak je ta úroveň úplně neskutečná. Jako příklad uvedu IB program (International Baccalaureate Diploma Programme) na gymnáziu Rokycany. Když jsme do třídy přišli s programem Climate Rules, tak nám opravdu spadly brady, jak se do toho studenti pustili, jak byli schopní argumentovat a vyjednávat. IB program hledá motivované studenty, kteří chtějí a mají zájem a zase to přitahuje jenom ty další motivované, takže to je ve finále hrozně krásné a věřím tomu, že je tohle možné. Další příkladem by mohly být i další školy, které opravdu vystoupily z toho zažitého systému a hledají si trošku jinou cestu. Nechají studenty dělat projekty a věří, že při tom vlastně splní i to, co jim ukládá ministerstvo. Dnes školy hodnotí čistě podle toho, jestli děti znají nějaká data, jestli ví, kdy se kdo narodil, jestli znají zeměpisná a matematická fakta, vzorečky a všechno tohle. Ale když náš vodíkový tým HYDRA přišel na to, že potřebuje efektivně řešit spotřebu vozu, spotřebu baterie, spotřebu vodíku, tak došli k tomu, že by pro ně ve finále bylo dobré, kdyby si dokázali spočítat integrál pro celkovou spotřebu za závody. Byli to středoškoláci, kteří došli k tomu, že se učí látku, ke které by se možná dostali na vysoké škole. Takže díky vlastním projektům, pokud jsou dobře nastavené, dobře motivované a vedené, se studenti a žáci stejně naučí věci, které jsou v osnovách. Možná, že vynechali někde nějakou drobnou látku, kterou, když ji budou potřebovat, tak věřím tomu, že se ji zvládnou kdykoliv doučit, nebo ty souvislosti pochopit. Takže to takhle jde, což je krásné!
Naše programy bychom chtěli integrovat do škol, které se nebojí. S nviasem jsme uvažovali o tom, zda by nebylo vhodné předefinovat naši misi a cíl jako okamžik, kdy můžeme nvias uzavřít, protože naše mise – poskytnout školám bohatý vzdělávací obsah postavený na hrách, který přináší radost a angažuje děti, umožňuje jim tvořit vlastní projekty, prezentovat své nápady a získávat podporu od firem – je plně naplněna. Až školy budou mít dostatek v prostředcích a motivaci na to, aby tento systém udržitelně fungoval, můžeme považovat náš úkol za splněný.
