V této souvislosti stojí podle mne za zmínku úvaha historika Yuvala Harariho, který upozornil na tendenci lidstva připodobňovat či spíše vysvětlovat jevy kolem sebe optikou a jazykem přelomových technologií. Jako příklad dával freudovské vnitřní „tlaky a přetlaky“ v době vrcholu poznání a ovládnutí síly páry. Díky rozkvětu informatiky a chápání rozvíjenému v tomto a příbuzných oborech lze tak i právo chápat lépe, jako jednu z vrcholných informační technologií.
Jedním z cílů, který si vždy a zásadně kladu při výuce středoškoláků, je demonstrovat jim, jak by to vypadalo bez práva v jejich jediném běžném dni. Totiž že právo nejen že není zlo, ale že dokonce v tom nekonečně nepředvídatelném světě - zjednodušeně, světě bez řádu, kdy pro celou řadu základních filozofických tezí bývá zlo spoludefinováno jako opak řádu - je jedním z mála faktorů, který do něj předvídatelnost, a tedy řád (a nakonec i dobro) vnáší. Činí to jistě zdaleka ne dokonale, ale empiricky vzato to činí, a je proto podle mne - opět ve filozofické rovině - technologií dobrou. Jen mne prosím neberte za slovo s odkazem na zneužití práva. To je samozřejmě problém svého druhu. Nicméně stejně jako jakoukoli jinou technologii touto optikou nečiní její zneužití zlem, nelze právo za zlo považovat pro možnosti jeho zneužití. Vše lze zneužít a vše bývá zneužíváno, a tak jako vždy platí, že „oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“.
Setkávám se přitom se dvěma způsoby vnímání práva jako zla. Tím prvním je, řekněme, způsob naivní – právo je zlo a bez něj bychom si tu žili lépe. Ten druhý je pragmatický – právo je nutné zlo. Dám-li tak stranou úvahy o tom, že právo je dobré, pak možná právo není to nejlepší možné, ale zatím jsme pro řízení a udržování toho, čemu říkáme společnost, nic lepšího nevymysleli. Parafrázuji tím W. Churchilla, který řekl něco v tom smyslu, že demokracie je ten nejhorší způsob vlády, s výjimkou těch všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.
Jak jste se dostal k poskytování služeb právě startupům?
Ke startapům tak, jak je asi vnímáte, mne asi přivedlo právě právo a zázemí. V rámci studia jsem se postupně i díky vlivu táty, dle mého názoru skvělého právníka, profiloval směrem k obchodnímu právu, vrcholem čehož byla práce na téma definování zájmu obchodních korporací jako obecné právní kategorie v interakci s Dr. Pelikánem a Dr. Čechem, kteří představují špičku v oblasti obchodního práva. Současně ve snaze být pragmatický, jsem tuto cestu spojoval s přirozeným zájmem o moderní technologie umocněný pracovními zkušenostmi a studiem v zahraničí, v rámci kterého jsem se právě na kombinaci těchto směrů soustředil. Díky příležitosti od dobrého přítele jsem měl možnost zhruba od 17 let několik let vést a spoluutvářet zpravodajskou agenturu, v rámci které jsme také vymýšleli vlastní technická řešení. Například jsme implementovali jako jedni z prvních automatizované překlady, uvažovali jsme o jejich vlastním vývoji spolu se Západočeskou univerzitou v Plzni, a tvořili strukturované informační databáze, k nimž byl vytvořen vlastní systém vyhledávání pomocí specifických příznaků. Byl to vlastně jasný startup, ale v době, kdy to v České republice ještě nebylo téma. Mým nejbližším spolupracovníkem byl můj další blízký kamarád, spolužák z gymnázia, který dnes působí v oblasti jaderné energetiky. I díky takovým přátelům je možné dostat se k tomuto směru a především si v něm následně udržovat přehled a současně nezbytný neprávní odstup v pohledu na právní problémy, které řešíme. A pak také, mou vášní jsou dějiny, zejména přístup k nim označovaný jako „big history“. Ty z podstaty člověka vedou k zájmu o budoucnost, jestliže se věnuje snaze pochopit dějinné principy. A já je čtu tak, že v právu je budoucnost v synergii práva s moderními informačními technologiemi.
Uvedl jste, že se na specifický právní jazyk dá pohlížet jako na programovací, což vás spojuje s ajťáky, pro které pracujete. Jste si blíž, než s jinými obory?
Mou následující generalizaci, prosím, berte s rezervou, s humorem a sportovně, jde o nadsázku. Ajťáci, a v tom si přirozeně nemají moc co vyčítat s právníky či lékaři, se někdy mají tendenci stavět k ostatním s jistou dávkou až opovržlivé nadřazenosti, dělají přece tajemná kouzla, kterým jiní nerozumí. O tom, že pro to není důvod, a že jsou lidé mimo obor chápající jeho podstatu velmi dobře, netřeba mluvit. A tak někdy dělají složitějšími záležitosti, které zase tak složité nejsou, anebo lépe řečeno, jejich složitost vězí jinde. Má zkušenost je taková, že o oč větší mistry v oboru jde, o to snadněji, jednodušeji a výstižněji jsou schopni předat ostatním podstatu problému a umožnit jakési generální pochopení.
Pokud je vůle k jakémusi „univerzálnímu“pochopení mezi ajťákem a právníkem, pak se domnívám, že k sobě skutečně obě strany mohou mít blíže, než je běžné pro jiné obory, neboť by měli pracovat ve stejných myšlenkových schématech. Nemusíme se tedy nutně shodnout v tom, co z mravního hlediska považujeme za spravedlivé nebo správné řešení, ale budeme se častěji chápat v tom, jakými cestami se ke svým závěrům dostáváme. V okamžiku, kdy při vzájemné spolupráci ajťák pochopí, že společně programujeme jeho podnikání, je další společná práce skutečně radost, neboť je trénován svou praxí v generalizaci problémů a tvoření principiálních řešení.
Právo se zabývá i jevy blízké budoucnosti, jako je genetické upravování, tvorba umělecké inteligence a toho, co umělá inteligence tvoří. Právo řeší i otázky autoregulace, problematiku tzv. právní singularity…zajímá mě, jak moc jsou tyto jevy právně podchycené, co je nutné právně ošetřit co nejdříve, kde například tyto jevy právu „utekly“…?
To vše, co jste uvedla, skutečně představuje výzvy, kterými se právo stále více zabývá. Nebo snad ještě výstižněji, je nuceno se zabývat. Bylo by ode mne mimořádně troufalé a vůči kolegům, kteří se jednotlivým těmto výzvám věnují až nevkusné, kdybych měl ambici v krátké odpovědi dělat všeobjímající závěry ke každé z těchto výzev. Tak třeba to, co je nutné právně ošetřit nejdříve, je přesně otázka, na kterou se odpověď s vysokou pravděpodobností bude lišit jev od jevu, a to zejména máte-li „ošetřením“ na mysli přijetí závěru, jak by něco mělo, anebo nemělo být při nastání určité představitelné situace. Problém s těmito výzvami je ale z velké části právě v tom, že pro právní řády co do obsahu a hodnotového rozložení, představují nepředvídatelnou masu. Nevíme, čeho vlastně chceme, aby bylo regulací dosahováno. V tuto chvíli se proto právní teorie ubírá převážně a především směrem pojmenovávání problémů spojených s těmito jevy kladením otázek „co když“ a „co kdyby“. Část z těchto odborníků se pak již pouští i do vod zkoumání toho, jaké alternativní regulativní techniky volit.
Zmínila jste tvorbu umělé inteligence, genetické modifikace spolu s problematikou autoregulace či právní singularity. Ty pojmy nepatří do stejné úrovně či kategorie uvažování. Třeba umělá inteligence by mohla alespoň v nějaké míře umožnit nastavovat autoregulativní mechanismy, stejně jako může napomoci v cestě za utopickou právní singularitou – úvahám o systematizaci a automatizaci, k níž se lze limitně blížit a která může napomoci dosažení jakési "úplnosti" práva, tj. jeho schopnosti obsáhnout realitu v širším měřítku a úplnějším spektru v jeden okamžik při stejných nebo dokonce alespoň poměrně nižších nákladech a schopnosti přímo úměrně se přizpůsobovat nárůstu objemu reality (v informačním slova smyslu). Takhle řečeno to je velmi vágní, nicméně v detailech jde o mimořádně zajímavou a přínosnou debatu z hlediska právní teorie. Náklady na zachovávání právního řádu totiž dramaticky narůstají, stejně jako se snižuje průměrná možnost seznatelnosti platného práva jeho adresáty. To v situaci, kdy platí zásada, že neznalost práva neomlouvá, začíná být dost problém, a vyslovím-li kacířskou myšlenku, možná je až k debatě o ústavnosti nebo protiústavnosti takového stavu. Ovšem samotná umělá inteligence je sama o sobě další kategorií k úvahám, a to již pro všechny obory. Z pohledu právního v souvislosti s umělou inteligencí vyvstávají otázky jako je rizikovost centralizace algoritmů, problém ochrany majetkových práv ve střetu s naplňováním ochrany před diskriminací – např. neznáme-li dost dobře pravý důvod, proč nás navigace Waze vede určitou cestou, a spoléháme-li, že je to nejrychlejší cesta, i když ve skutečnosti jsme jen nástrojem algoritmu na zjištění stavu alternativ „pro dobro“ většiny uživatelů, jsme diskriminováni? A co když to bude „pro zlo“. Bohatí předplatitelé budou šetřit čas tím, že uživatelé aplikace v bezplatné verzi budou průzkumníky provozu ve prospěch předplatitelů atp. To jsou jen úsměvné střípky z úvah, které je třeba generovat, vést o nich diskuzi a následně k nim přijímat stanoviska. Ovšem taková stanoviska, která budou také proveditelná, tj. v mezích sil právního řádu. Nakonec již i samotný soukromý sektor právě v této době vyzývá k jakési globální stopce ze strany zákonodárců, která umožní ochránit férovou ekonomickou soutěž a současně zajistí jakýsi „time-out“ pro právní řády. O proveditelnosti bychom však mohli s jistotou velmi silně spekulovat.
Vrátím-li se proto k onomu pojmu „právo 2.0“, pak jsem jím mířil právě do těchto vod. Obávám se, že právní věda zde naráží na své limity, neboť právní jazyk nemusí již být tím, co by ve standardních formách právních předpisů mohlo stačit. Budu-li konkrétní v oblasti IT, dovedu si například představit, že jednoho dne budeme části právních předpisů schvalovat ve formě kódu, který bude povinně v definovaných případech coby plug-in součástí softwarů. Podobně jako se dnes do motorů dávají omezovače.
Pokračování najdete ZDE.
