Popularizátor vědy Lukáš Houška: „Poznávání mám jako drogu.“

Kdo se pohybuje v Plzni a okolí, určitě zná Lukáše Houšku. Oblíbený popularizátor vědy se snaží propojovat různé obory, a to zejména prostřednictvím sdružení Plzeňské Centrum Filosofie a Umění, dnes spolku Zestínu, který založil. Osm let působil jako edutainer v plzeňském Techmania Science Center, v současnosti je lektorem na Univerzitě třetího věku ZČU v Plzni, kde vede předmět o vnímání a čtení města a nový předmět o kosmonautice. Přispívá také na neuvěřitelně populární server kosmonautix.cz publicisty Dušana Majera. Právě s ním a se svojí přítelkyní Magdalénou Vacurovou nyní pořádá přednáškový cyklus pro širokou veřejnost „Jak to chodí v kosmu“. Co Lukáše přivedlo k vědě, kterou nestudoval, jak se mu daří jeho nadšení šířit dál a jak nadchnout mladé publikum?

Jako netechnicky orientovaný člověk si mezi těmi technicky zaměřenými připadám občas méněcenně. Co ty si o tom myslíš?

Je vždycky důležité mít znalosti i jiného tématu, protože filozofové, nebo humanitně orientovaní lidé mají tu úžasnou vlastnost, že témata umí komunikovat směrem k veřejnosti lidským způsobem, zatímco technici mají velké znalosti, ale mnohdy je neumí lidem vysvětlit. Je tam většinou nějaká neprůchozí hradba, která je schovaná za technické pojmy, které by možná ani nemusely zaznít. A právě humanitně vzdělaní lidé je mnohdy dokáží odfiltrovat tak, aby téma bylo uchopitelné. Aby se nějaká technicky orientovaná nebo vzdělávací instituce uživila, potřebuje finance. Schopnost vysvětlit, co dělají, co je jejich tématem, je naprosto zásadní, aby se uživili.

A ne vždycky právě tohle dokážou přes tu hradbu těch technikálií říct těm, kteří je třeba potom financují. Takže to spojení humanity a techniky je zásadní a vždycky bylo. Nejde je oddělovat, protože když bude svět založený jen na lidech, kteří jsou technicky vzdělaní, tak bude technokratický, tedy extrémně nelidský a nefunkční. Vždycky se hledá nějaký kompromis, který to společně uvede ve funkci. Humanitní vzdělání dost často dává teze, nějaké myšlenky, a to technické je pomáhá realizovat, a zase opačně technická řešení nabízí řešení, která fungují, a to humanitní je upravuje tak, aby byla lidská. Je to vždycky nějaká spolupráce, která přináší zásadní benefity všem.

Lukáš Houška

Lukáši, popularizuješ vědu v celém regionu, pocházíš ale z úplně jiného prostředí. Děláš strašně moc pro obor, který jsi nestudoval. Jak to vnímáš ty, jak se ty vidíš?

Tak on je to částečně marketing, že? Zase tolik toho nedělám, jenom je to možná trošku víc vidět. A jak jsem se k tomu dostal? Já jsem studoval, tedy nedostudoval obor české dějiny na Filozofické fakultě ZČU v Plzni. Nesložil jsem státní zkoušky. A pak kvůli chybějícímu rodinnému zázemí jsem už nemohl studovat. Na filozofickou fakultu jsem přešel z oboru, který byl ryze technický, protože jsem dělal techniku a elektroniku, a k tomu vedla taková poměrně složitá cesta. Mám hrozně rád science fiction a zároveň historii a podle mě budoucnost a historie jsou logicky hodně propojené v přítomnosti a navzájem se utváří. Znalost jednoho pomáhá pochopit druhé. Vždycky mě fascinovalo spojení humanity a techniky, které dává úžasný prostor pro pochopení toho, jak věci fungují. Takže když jsem studoval české dějiny, mým tématem bakalářské práce byly dějiny československé kosmonautiky, protože tam se krásně spojuje historie s technikou.

Můžeš nám to propojení přiblížit?

Kdybych například dělal zmíněnou bakalářku jen technicky, tak bych vypsal, že se v roce 1978 do vesmíru dostal Vladimír Remek a v tomtéž roce vyletěla družice Magion 1. Pak bych se asi přesunul k nějakému technokratickému výpisu toho, co se stalo. Ale chyběl by tam základ - proč se to stalo. Když se dostaneme do těch technikálií, když propojíme tu historii s technikou, tak zjistíme, že od začátku česká věda měla oproti jiným státům velké výhody v zajímavých osobnostech, že jsme měli velké kapacity, které se zabývaly výzkumem Slunce a atmosféry. Dostáváme se k lidem, k jejich životopisům a najednou to celé začne dávat smysl. Není to jenom prostý fakt, že jsme měli prvního kosmonauta z jiné země než ze Sovětského svazu nebo Spojených států, ale má to své logické opodstatnění, ať už je politické, dané místními poměry a tak dále. Je úžasné, co se dokázalo vytěžit z letu Sputniku. Jak bylo složité se v 50. letech dostávat k aktuálním vědeckým poznatkům. Reálie doby doplní ten zajímavý mix toho, co se tehdy dělo. Takže právě to spojení popularizace historie a vědy má za mě obrovský smysl, navzájem se doplňují.

Ty se kosmonautice věnuješ nadále, že? Neskončilo to bakalářskou prací…

Po zhlédnutí různých science fiction filmů, které jsem kdy viděl, jsem si někdy v roce 2010 říkal, že bych se rád s lidmi bavil o kosmonautice. Jenže takhle „divných“ lidí, těch moc není. A obzvláště v tom roce 2010 ještě kosmonautika nebyla tak skloňovaným tématem, jako je dneska. Najít nějaké takové přátele bylo dost složité. Naštěstí jsem na internetu našel tehdy nově založené fórum, které se jmenovalo vesmír.thost.cz. Založil ho jistý Dušan Majer. A ten vytvořil prostor pro „divný lidi“, kteří by se s ním chtěli bavit o kosmonautice. Tam jsme se prostě shodou okolností sešli. O dva roky později jsme se rozhodli, že budeme psát články o kosmonautice. Využil jsem té příležitosti a hledal zase témata k propojení. Vlastně jsem ze začátku psal články, které byly historické, ale týkaly se kosmonautiky. Tak jsme ještě se skvělým kolegou Ondřejem Šumákem začali psát seriál Vesmírné osudy, kde jsme popisovali osobnosti, které se podílely na vzniku oboru kosmonautiky a potom na prvních kosmických letech. Od Julese Verna, od teoretiků jako byl Ciolkovského, přes Vernera von Brauna až po Elona Muska. Pak to vyšlo i jako kniha. Takhle jsme krásně spojili téma kosmonautiky, historie, životopisů a zase to bylo takový průsečík.

Lukáš Houška

Kde se vzala tvoje láska k vědě, jsme už tak vlastně probrali, že?

Nekouřím, nepiju a tak jako „drogu“ mám poznávání. Mě hrozně baví poznávat nové věci. Když se člověk ocitne v pubertě, tak mu svět může přijít hrozně nesmyslný, složitý a nepochopitelný. A když si pak otevře wikipedii, tak najednou určité věci začnou dávat trochu smysl. A mě hrozně baví hledat spojitosti, protože ve škole se učí matematika, čeština, dějepis a zeměpis odděleně, ale ve výsledku je to všechno spojené dohromady a všechno se navzájem podporuje. Když se člověk učí jenom ta oddělená témata, tak podle mě nikdy nepochopí úplně přesně, jak ty věci fungují. Jenže ve chvíli, kdy začne hledat spojitosti, což děláme třeba na komentovaných vycházkách v Plzni, tak to dává smysl. Když se procházka spojí s dějinami nějakých osobností, když prozradíme, proč je to takhle postavené, proč je to tady křivé, z jakých materiálů to je, tak to najednou začne dávat smysl. Není to jen encyklopedické heslo. Proč se třeba v 16. století stavěly oblouky nad okny, vždyť je to složitější? Dneska se nedělají a je to proto, že prostě nebyl materiál, který by byl schopen udržet síly, které tlačily na ten překlad. A to je ta mezioborovost!

Člověk se na vašich procházkách dozví spoustu zajímavostí!

To já taky, když se na ně připravuji. Večer si sednu k wikipedii a prostě si čtu náhodné články, mě to hrozně baví. Člověk se dostane k různým tématům. Samozřejmě, knihovnu mám plnou knih o kdejaké vesničce v Plzeňském kraji a kosmonautice, a i tady se občas najde průnik. Třeba působení českého vynálezce a technika Ludvíka Očenáška, který bádal nejen nad raketami a který se prolíná s osudem obcí v okolí Plas a podobně.

 

Je úžasné, že máš takovou touhu po znalostech a že je chceš i šířit dál!

Musím říct, že jsem měl obrovský štěstí na lidi! Kolem roku 2010 jsem začal studovat vysokou školu, již zmíněnou Filozofickou fakultu ZČU. Ve třídě jsme se našli s pár lidmi, kteří chtěli něco dělat, vytvořit nějaký spolek, dělat přednášky, protože jsme ty nově nabyté znalosti chtěli ventilovat a zjistili jsme, že tehdy na univerzitě – teď už je jiná doba, je to úplně jiná univerzita – nefungovaly žádné spolky, v podstatě byly jenom univerzitní spolky, které byly velmi uzavřené, a skoro nic se nedělo. Bylo to ještě před rokem 2015, kdy Plzeň zažila boom kultury a všelijakého organizování. Tak jsme si řekli, že když nám univerzita nic takového neposkytne, že si teda založíme spolek vlastní. Sešli jsme se jako parta hrozně divných lidí a navzájem jsme se doplňovali.

Zrovna se tu zastavila kamarádka z Olomouce, která je původně z Tachova, a v Olomouci na Přírodovědecké fakultě organizuje kulturní a popularizační aktivity. Právě s ní jsme založili ten náš spolek, ještě když byla v Plzni. Nyní budeme spolupracovat i na projektu Noc vědců. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tam potkal tyhle lidi, že jsme se dali dohromady. Díky tomu jsme se mohli rozvíjet dál. Takže to potkávání skvělých lidí mě nakonec utvářelo.

Vyčetl ti někdo z kolegů nebo spolupracovníků, že nejsi technik, že nemáš technické vzdělání?

Asi ne přímo. Samozřejmě například při pohovoru v Techmanii jsme fakt, že technické vzdělání nemám, probírali. Ale já vždycky, když si s lidmi začnu povídat o nějaké věci, tak je většinou přesvědčím o tom, že mi minimálně nechybí nadšení. A když už mám teda to nadšení, tak i jako ten nedovzdělaný filozof bych mohl říkat něco o technice, když mě to dobře naučí. Právě v Techmanii docházelo například k tomu, že já jsem dost často vedl programy, které se například týkaly fyziky nebo atmosféry. Po konci těch pořadů většinou lidé přicházejí a ptají se, jaké má člověk vzdělání, a v Techmánii se setkají i s lidmi, kteří nejsou přímo vzdělání v oboru, ale jsou z toho oboru nadšení. Takže většinou, když jsem jim řekl, že jsem studoval české dějiny, a před chvilkou jsme se bavili o tom, jak probíhá konvekce v atmosféře, jak vznikají mraky a proč prší, a proč ne, tak byli překvapení. To překvapení tam samozřejmě bylo, a vždycky říkali, že je to zvláštní, že mě to asi ve škole nenaučili. A já vždycky odpovídal, že škola je jenom platforma, že nedává veškeré informace, které člověk má znát. Škola dává návod k tomu, jak se učit vzdělávat. Když to člověk přijme, tak potom už je to jenom cesta otevřená k tomu, aby poznal další věci.

Lukáš Houška

To mě zaujalo. Můžeš to rozvést?

Existuje možná i něco jako univerzálně individuální způsob, jak se učit, což je asi to zásadní, co mi dala vysoká škola. Což se třeba na základce ani na střední neučí. To je podle mě největší problém školství, že nenaučí učit, že jenom předkládá informace a nenaučí, jak je vstřebávat, jak se pro ně nadchnout. Na vysoké se to obrátilo. Na filozofické fakultě je to dané tak, že tlačí na člověka, aby byl samostatný a ty věci objevoval sám, ale otevírají mu dveře k tomu, aby se naučil poznávat, a to je podle mě zásadní věc pro učení se. A to byl mimochodem i cíl těch programů, který jsme dělali v Techmanii. Nadchnout člověka pro věc, aby pak ten dosud tématu neznalý odcházel s tím, že si otevře wikipedii a dohledá si informaci. O nic víc nešlo, nepředat informaci, ale předat nadšení, to je jako základ.

Mluvili jsme teď o Techmanii, kde jsi strávil jako edutainer osm let. Co ti působení v tomhle plzeňském science centru dalo, co jsi se tam naučil a co jsi se naučit musel, když jsi tam nastoupil?

Techmania byla neuvěřitelná škola! Jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy zažil. Když jsem tam nastoupil, tak tam byla parta extrémně zajímavých, nadšených lidí, z nichž každý byl extrémně „divný“. To byly fakt lidi, se kterými by se člověk možná na ulici ani nebavil - přeháním, ale prostě měli svoje obory, byli do nich hrozně nadšení, tak ho dokázali obohatit. A když je někdo do něčeho nadšený, tak nadšení pro věc většinou dokáže předat. Podstatná byla - a to mi asi dalo nejvíc - spolupráce a komunikace s lidmi, protože v Techmanii se člověk v 99 % případů setkává s lidmi, kteří o oborech, o kterých chce vyprávět, nic nevědí. A zásadní je ty lidi nadchnout pro to, co jim chcete předat. Nepovyšovat se, ale prostě je nadchnout. Když člověk přijde na základní školu a postaví ho do učebny fyziky, tak většinou je to utrpení řadu hodin, než si najde cestu, jak se v tom orientovat. A my jsme v Techmanii většinou měli jenom hodinu i méně, abychom lidi nadchli a něco fyzikálního jim vysvětlili tak, že budou odcházet a říkat si, jo, to bylo dobré, dobře strávená hodina. Bylo to super a něco si ještě dohledám. Takže komunikace s lidmi je další důležitá věc, co mi Techmánie dala. A taky poznání, že jakákoliv fyzikální veličina, informace nebo jakákoliv věc, se dá vždy vyprávět zajímavě.

Posláním Techmánie je probouzet u dětí zájem o vědu a technické obory. A ty jsi osm let pozoroval, zda se to daří. Určitě v hlavě nemáš žádná čísla, na ty se ani neptám, ale zeptám se, jak se to dařilo?

V současnosti nejsem zaměstnanec Techmánie, takže současný stav nemůžu komentovat, ale zmíním jednu z největších věcí, kterou jsem zažil a která ukazuje, že se opravdu daří děti nadchnout a že Techmánie může reálně změnit život. Expedice Vesmír, kterou organizoval pan Janák z Českého rozhlasu v Techmanii, probíhala v roce 2014. Byla to v podstatě taková pětidenní hra, do které bylo vybráno několik dětí, jež se staly účastníky posádky, letící ke kometě. Děti prošly kompletním astronautickým výcvikem, pak jsme jim zavázali oči a zavřeli je do tajné místnosti. Vystoupali do kosmické lodi, která vypadala skutečně jako kosmická loď. Měli tam jenom televizi, komunikační kanál, zásoby na tři dny. My jsme s nimi komunikovali jenom skrz rádio a kamery. Byli jsme v řídícím středisku, byli jsme sice pořád v Techmánii, ale to oni nevěděli a měli si odřídit cestu ke kometě. Tam jsme je po 1,5 dni uprostřed noci vzali autem se zavázanýma očima, odvezli jsme je do kamenolomu, kde v noci odebrali vzorky, jen za svitu světel z aut. Přivezli to na loď, tam proběhla epidemie, museli udržovat loď a doletět zpět k Zemi. Prostě si s tím vším museli poradit. Nakonec na ně čekal Jiří Drahoš z České akademie věd a všem dětem poděkoval. Většinu z těch dětských účastníků sleduji, a úplně všem to proměnilo život. Všichni směřují na vysoké školy, jedna z těch slečen pracuje i pro nějakou vědeckou instituci. Zaměřili se na technické vzdělání, pravidelně se setkávají, takže takový projekt je velmi unikátní. Spojení zážitku, akce a vzdělávání.

Lukáš Houška

Technikálie prezentovaná zážitkem má dle mého názoru opravdu šanci proměnit člověka. Kromě toho mám zkušenosti z táborů nebo programů pro školy, ale tam to není tak viditelné. Třeba komentovaná projekce noční oblohy by mohla být hrozná nuda, pokud jen ukazujete bílé tečky na plátně a říkáte, jaká tam jsou souhvězdí, což je dnes přeci jen abstraktní. Ale taky to může být show, která ukáže, jak je vesmír veliký. Proletíme se k Měsíci, okomentujeme ty největší zajímavosti, ale když si to děti užijí, odchází s velkým zážitkem. Mám pocit, že se nám potom ke konci podařilo právě skrz tu komentovanou projekci pár dětí nadchnout tak, že se na konci začaly doptávat. Ve chvíli, kdy dítě přijde po 30 minutách, kdy už dávno mělo ztratit veškerou pozornost a začne se ptát na témata, která zazněla, tak je to vítězství, protože člověk může odpovědět, dovede ho k exponátům, dokáže ho pro něco nadchnout. Myslím si, že nejdůležitější věcí v Techmánii byli právě edutaineři, tedy pracovníci, kteří pobíhali po place. A jakmile se objevil někdo, kdo se něčím nadchnul, tak mu byli ochotnými pomocníky a otevírali mu dveře, aby tu věc poznal ještě víc. Čím víc edutainerů v Techmanii bylo, tím více nadšených dětí odcházelo. A to má smysl.

Když pomineme Techmanii, je ještě jiný způsob, jak nadchnout děti pro vědu?

Ještě mě napadají dvě věci. Tábor si můžeme představit jako něco, čím se zbavíme děti na týden. Buď si budou někde hrát, nebo si budou hrát a přitom se dozví celou řadu zajímavých věcí. My jsme vždy tábory měli koncipované tak, že děti jednak poznávaly spoustu technických věcí hrou, ale zejména to byl vždycky tým a bylo nutné, aby navzájem spolupracovali. Role vedoucího tábora byla co nejvíc upozaděná. On jenom vymezil zásadní mantinely a téma. Cílem bylo, aby se ta skupina zorganizovala co nejvíc sama, což znamená zorganizovat si hru, vyhodnotit ji a dokázat si určit, jak ji příště udělat lépe. Cílem táborů tedy není si jen hrát nebo poznávat exponáty, nebo se učit fyziku, ale zároveň i spolupracovat.

Od roku 2019 v Techmánii běží kroužek Nadaní, který se soustředí na nadané děti. Během půl roku se věnují složitým tématům, například stavěli cubesat, krychličkový satelit, který samozřejmě nebyl funkční, byla to maketa malé družice, ale měla vydržet podmínky třeba na Marsu. Měli postavit nějakou věc, která by vydržela teplotu -200 stupňů Celsia. Mělo to vydržet radiaci, být technicky odolné a použitelné. To znamená, že například měli vymyslet dvířka, která jsme vyráběli do toho boxu tak, aby byla otvíratelná pravidelně, což je překvapivě složitý technický úkol zejména pro člověka, který nemá žádné zkušenosti s výrobou čehokoliv. Kroužek nadaných dokázal děti mnohdy nadchnout pro poznávání. Řada těch dětí je mými kamarády na sociálních sítích a já vidím, že se dál o témata zajímají. Je hezky vidět, že když malé skupince dětí věnujete pozornost třeba po dobu toho půl roku, tak se dokáže udělat neuvěřitelné množství práce. A samozřejmě platí, že dlouhodobá spolupráce je zásadní pro to, aby měla výsledky.

 

Konec první části rozhovoru.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Smart akcelerátor Plzeňského kraje III, reg. č.: CZ.02.01.02/00/22_009/0008121